Mánkův "Rybí restaurant"

U mě je to se vstáváním těžké. I když již víc než deset let začíná moje pracovní doba o půl osmé, přesto se stále budím a také vstávám o půl páté, jako kdysi, kdy jsem ještě začínal v šest... Nějak se to za ty roky v hlavě usadilo a potom už ne a ne usnout. Copak přes týden, to je v pohodě! Prostě jdu do práce dřív, no. Jenže problémy začínají o víkendech. Doma to ještě jde, zavřu za sebou dveře od kuchyně a mám klid já i ti ostatní, jenže pokud zůstávám přes víkend na ubytovně, je to o něčem jiném. Znáte to. Chcete být potichu, jako by jste ani nebyli, jenže všechno, na co sáhnete, je očividně vzhůru a dává to také příslušně nahlas svému okolí najevo. Pustíte vodu a ona vystřelí z kohoutku, jako by měla potřebu nějak zmírnit přetlak, který v trubkách vznikl za celou noc nečinnosti. Rachot, který se ozve při jejím dopadu na dno prázdného dřezu, klidně obstojí vedle hučící Niagáry a směle jí může konkurovat. Hrnec, který se potichu snažíte vytáhnout z linky, pevně obejme svého milovaného přítele který je pod ním a pustí ho až v okamžiku, kdy je stoprocentně přesvědčen, že dopadne nejméně z výšky třiceti centimetrů a praští do některého z dalších hrnců stojících kolem. Příbory, nože a ostatní podobné propriety náhle oživnou a změní se v hady, kteří vám z ruky vyklouznou přesně nad dřezem či jinou rezonanční deskou a dají světu jásavě najevo, že i ony jsou již vzhůru a připraveny pomáhat lidstvu nezhynout hladem...

Kupodivu, toto ráno byl klid, který mě měl varovat, abych se do ničeho nepouštěl. Jenže člověk je v jádru optimista a taková varování háže s úsměvem za hlavu. Bez jakýchkoliv problémů s nějakým hlukem se mi podařilo přesvědčit lístkové těsto, které se zimou třáslo na mrazáku již týden, aby si zalaškovalo s mletým masem, ze kterého měl být původně karbanátek (či něco na ten způsob), a zplodilo s ním masové taštičky. Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří a k tomu došlo i v tomto případě. Taštičky vypadaly docela dobře a chutnaly právě tak. Mezitím, než taštičky začaly dostávat zdravou růžovou barvu a následně chytat bronz, jsem si nachystal již rozmrzlé chobotničky, podlil je vínem a dodat ostatní věci nezbytné ke zdárnému výsledku našeho společného snažení. Má první chyba byla, že jsem v záchvatu nadšení nepoužil klasický kastrol, ale ve snaze "být u toho" a sledovat co se děje uvnitř, jsem všechno nacpal do skleněné zapékací mísy. Vypadalo to nadějně, jak si můžete všimnout na prvním obrázku. Chobotničky si libovaly, že po těch mrazech, které protrpěly v mrazícím boxu, se opět na chvíli dostanou do tropů a budou se moci opalovat. Já jsem si liboval, že budu mít možnost celý proces fotograficky zdokumentovat kousek po kousku. A tak nastala všeobecná pohoda a klid, tekutina pod chobotnicemi lehce bublala, já jsem si cpal do hlavy taštičky a zapíjel vínkem a spokojenost se šířila jako lavina. Jenže všechna ta přísloví, která varují před usnutím na vavřínech, nebyla zplozena jenom tak. Náhle se stalo něco, co se stává neustále a většinu z nás to ani nepřekvapuje. Matka příroda si poručila. A to dost kategoricky... Zabublání v útrobách mě rychle přesvědčilo, že přírodě se nedá odporovat a taky o tom, že matky se mají poslouchat. No, co mám povídat, nebyla to záležitost na minutu, ale trochu se to protáhlo. Mezitím se asi probudil někdo další a bylo slyšet klepání nádobí, jak si chystá snídani. Po skončeném pohovoru s nekompromisní přírodou jsem konečně onu zpovědnici opustil a dorazil zpět do kuchyně zjistit, jak se ti chobotnatí tvorové mají v novém prostředí, které jsem jim z takovou péčí a láskou připravil. No, měli se... Klidně a pokojně hořeli jasným a nečadivým plamenem, jejich barva připomínala nejkvalitnější antracit a dým a smrad se linuly celým prostorem. Nikdo se nevzbudil, nikdo si vesele necinkal nádobím! To si smutně cinkla skleněná mísa, když se tekutiny vyvařily a její mladý život končil rozpadem na několik částí.

Postaven tak náhle před tvrdou realitu jsem neměl ani pomyšlení na použití stejně tvrdých výrazů. Spíš jsem se začal urychleně zajímat, jak zlikvidovat dým, který se válel u stropu a smrad pálené gumy a kůže zároveň. Větral jsem tedy poctivě tři hodiny a řeknu vám, v místnosti, kde nejsou žádná okna, je to docela výkon. Stejně to však bylo cítit ještě pozdě večer, tak jsem se to pokusil přerazit libější vůní zelňačky a hovězího perkeltu, což se mi nakonec povedlo. Ovšem na zdokumentování této minikatastrofy mi tak nějak nezbyly síly...

Takže můj pokus, podotýkám první pokus, o přípravu hlavonožců skončil v nenasytném chřtánu bílého pohřebiště neúspěšných kuchařských experimentů, chudinka mísa ve stejně nenasytném kontejneru a na oběd mi zbyly pouze ty taštičky a zbytek láhve vína. Ale jako lehký oběd to můžu doporučit všem! Na druhé straně mi z mísy zůstalo její víko a jak jsem zjistil, přesně mi pasuje na hrnec, ke kterému jsem dosud postrádal poklici. Večerní vaření – tedy až jsem trochu vychladnul a po zbytku vína opět nabral chuť do života a vaření – dopadlo výtečně, povedla se zelňačka i perkelt. Chobotničky jsem tedy opět ještě neochutnal, přesto jsem si několik ponaučení z tohoto dne odnesl.

Ponaučení první, o kterém se tedy v Olivové kuchařce nepíše: Olivový olej hoří dobře, jasným, klidným a nečadivým plamenem.

Ponaučení druhé: Všechno zlé je k něčemu dobré (viz získání deklu na hrnec) a všechno se v dobré obrátí (večerní úspěšné dokončení všech dalších jídel).

Ponaučení třetí (které jsem sice již několikrát získal, ale tak nějak čas od času je stejně vypustím z hlavy): Nikdy neodcházej od rozvařeného jídla!!!

Jenom nevím, do jakého ponaučení nacpat smutnou skutečnost, že mi ta flaška došla tak brzy a další jsem neměl. Prostě byl to kouzelný den plný překvapení a nebyl jsem v tom sám. Všimněte si, že i Lorrain napsala o stejném dni: Hm...sobota....a...DIVNÁ!

linkuj.cz vybrali.sme.sk