Mánkův "Rybí restaurant"

Proč právě arabská kuchyně? Protože při úvahách, co bychom chtěli ochutnat, Mañaná správně podotknul, že když večeře u Rachada, tak bychom jej měli nechat dělat to, co umí nejlíp. Původní návrh na jehněčí nebo skopové neprošel mezi dívčím osazenstvem (tedy – neprošel stoprocentně, abych byl přesnější), a tak jsme opět nechali Rachadovi volnou ruku s tím, že skopové ne. Těšili jsme se všichni jako malé děti a nemohli se dočkat pátečního večera. Konečně nastal kýžený okamžik a mohl jsem se vydat na cestu. Scházeli jsme se sice pomalu, ale jistě. Část osazenstva byli labužníci,

druhou část tvořili blogeři a návštěvníci foodblogů, kteří využili možnost se také přihlásit a někteří neváhali cestovat i přes půl republiky, aby se mohli zúčastnit.

Na Zavadilce se nás nakonec u stolu sešlo dvacet a na připravené tabuli nás již očekávaly tácy s výtečným moučníkem, kokosovou basbousou.

Sladký a hebounký dezertík se v puse jen rozplýval a sliboval další skvělé chuťové zážitky. Jako další chod byl předkrm, babaghanouge (pyré z lilku), hommos bi tahina (pyré z cizrny se sezamovou pastou) a falafel (smažené placičky z cizrny). Kupodivu, i když samá zelenina a semínka a maso tak nějak nikde, chutnalo to překvapivě dobře. A taky to krásně vypadalo!

Na stole vzápětí přistála další sladkost, tentokrát se jednalo o zulbíu. "Smažené žížalky" z těsta litého do horkého oleje se po zezlátnutí máčí v cukrovém sirupu s růžovou vodou.

Dobré, sladké a lepivé...

Hned vzápětí se objevila velká mísa s nádherně vypadajícím a jistě i tak chutnajícím salátem, který zaujal především přítomné dámy a mizel v nich rychlostí přímo zázračnou. Tady jsem projevil kus prozíravosti a ochutnávku odložil na pozdější dobu, protože jsem si říkal, že ještě kus místa v žaludku budu určitě potřebovat. No jo, vypadám, jako že se do mě vleze na posezení půl prasete a dva řádky brambor, ale chyba! Ono to břicho je něčím vycpané nebo co, takže na žaludek tam moc místa asi nezbylo. No, neochutnal jsem, škoda...

Zlatý hřeb večera a hlavní chod tvořilo  kuře M´sachan, podávané tradičním způsobem na velkých plackách položených na tácech a tak jsme svorně nabírali z jedné mísy.

Jedlo se to také tradičně, jak jsme byli poučeni, jí se jen jednou rukou, a to výhradně PRAVOU rukou. Všichni si poslušně dali levou packu pod stůl a někteří si na ni preventivně i sedli... Všem chutnalo přenáramně,

ulamovaly se kousky chlebových placek

a jimi se nabíral výtečně chutnající sosík z cibule vařené v olivovém oleji, posypaný piniovými semínky.

V tomto okamžiku jsem si blahopřál, že jsem se tím krásným salátem nenechal zlákat, protože po snězení jedné čtvrtky kuřete a dvou chlebových placek jsem si připadal, jako husa v posadě těsně před porážkou. Ale ne všichni byli stejného názoru

a i když se tedy opravdu nepodařilo sníst úplně všechno, přesto mísy dopadly jako po nájezdu kobylek.

Jak nám chutná se přišel podívat i Rachad spolu se svou půvabnou pomocnicí z Libanonu. I když neuměla česky, vůbec jí to nevadilo, pozdravila nás ve své řeči a pak se na nás aspoň krásně usmívala.

Závěrem se podávala káva najjar (nadžár) a čaj ahmar šaí s mátou. Obojí velmi vhodně doplňovaly oba již zmíněné dezertíky. Poté se bočkem utvořil kuřácký kroužek

a protože nikdo nechtěl přijít o Rachadovo povídání, nakonec se v tomhle kroužku ocitli i nekuřáci... Hezky se sice sedělo a povídalo, ale čas byl neúprosný a tak jsme se pomalu začínali rozcházet, když hodiny odbily půl jedenácté. Ale myslím si, že se všichni těšíme na další posezení u Rachada a na další setkání s jeho vynikající kuchyní.

linkuj.cz vybrali.sme.sk