Mánkův "Rybí restaurant"

Převinutí vlasců jsem tedy s jistotou předvídal, to by mě nijak nezaskočilo, ale že budu muset koupit i nové navijáky, to mě docela zaskočilo. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí… Ztracené vidličky bylo také nutno nahradit novými a ještě spousta dalších maličkostí se také musela nahradit. Donesl jsem si nakoupené věci domů a když mě má větší a silnější polovička viděla montovat udice, jen tak mimochodem prohodila, že ty své potřebuje zkompletovat také. Ovšem my, co známe své papenheimské, jsme se zaskočit nenechali, protože jsme s tím tak nějak počítali. No, nebudu to prodlužovat, ještě jsem byl znásilněn i o zaplacení brigády a povolenky i pro ni a tak jsme tedy oba řádně orazítkováni a vybaveni příslušnými lejstry i nářadím s kamarádem letos poprvé vyrazili na přehradu. Protože má kráska ještě stále pracuje, navíc ve směnném provoze, byli jsme limitováni jejím „jdu na odpolední“ a tak od devíti ráno do dvanácti hodin moc času na ten první slavný rybolov nezbývalo. Pochopte, je to ženská, takže jaksi má tu vrozenou schopnost vypravovat se co možná nejdéle a pokud to jen trošku jde, přijít všude alespoň s hodinovým zpožděním. Jen u autobusu (pokud s ním náhodou jede do práce) musí pospíšit, protože na ni odmítá čekat déle jak deset minut. Pak už začíná být hornické osazenstvo cestující také za obživou docela nervózní a dává to nevybíravě a hlasitě najevo. Takže jsem měli výhledově cirka tři hodinky ničím nerušené rybačky před sebou a podle toho, jak otráveně se tvářili všichni rybáři, kteří u vody seděli poctivě od pěti od rána, jsme ani o moc nepřišli.

Nikdo neměl ani šupinu a všichni se dívali na poklidně visící policajty se špatně skrývanou nechutí. Nebyl jsem si jist, jak moc jsem za tu dobu zapomněl manipulovat s udicemi a tak jsem takticky posadil vedle kamaráda manželku

a sám zaujal místo „na chvostu“, abych případně přehodil jen ty dva, kteří by si mě zabili hned a bezbolestně, což u ostatních přísedících nebylo tak jisté. Šťastně jsme ale nahodili všichni bez rušivých příhod o chytání veverek a jiných suchozemských živočichů a tak jsme si užívali ticha a klidu u vody.

Ten den byl nakloněn znamení Panny nebo co, protože po čtvrt hodině má drahá táhla kapra ke břehu.

No pochopíte to? Tolik lidí kolem, nikdo ani ťuk a ona přijde a hned záběr! První se pouští, s těžkým srdcem tedy rybu odhákla a utěšovala se jeho údajnou podměrečností. Jenže kam čert nemůže, a tak dále… Další kapr měl poctivých 46 centimetrů a toho si tedy s vítězoslavným úsměvem ponechala.

Pohledy kolem sedících chlapů začínaly střílet jedovaté šipky a jejich rty se počínaly nervózně chvět. Čert ovšem sere vždy na větší hromadu a tak i když seděla mezi námi a my neměli ani náznak záběru, půl hodiny před úderem dvanácté vytáhla ještě dalšího, 42 centimetrů velkého kapra. Donutili jsme ji rychle sbalit a zmlátili jsme si ji za rohem do krychličky sami, což jí tedy ten pohrdavý úsměv, se kterým na nás zahlížela, z ksichtíku vůbec nezahnalo, jak ostatně dokazuje tato fotka.

Nachytal jsem si tedy při první rybačce jen kilo plotic, což v porovnání s tím, jak jediná ženská vytřela zrak té spoustě chlapů, nestojí ani za řeč… No ale co, malé ryby jsou také ryby, ne?

linkuj.cz vybrali.sme.sk